Operační hlubina Leštinka 2026: Raci, tma, chleba a Janča jako turistická atrakce
Zatímco venku běžel rok 2026 a svět řešil
úplně zbytečné věci, na Leštince byl řád jasný. Ráno neexistuje slitování.
Ranní plavecký oddíl ve složení Verča, Zdena, Matěj a Jaruška rozrazil
hladinu s takovým nasazením, že i místní štiky a jeseteři radši odplavali ke
dnu studovat jízdní řády.
Jakmile hladina trochu ztuhla, přišla řada na
elitní potápěčskou jednotku – Karel, Jaruška, Pepa, Láďa, Zdena a Zdenda.
Navléknout se do neoprenu v sobě vždycky nese jistou eleganci, která ze všeho
nejvíc připomíná balení salámu do potravinářské fólie, ale profíka to
nerozhází. Speciální operaci pak zažila Janča. Ta se rozhodla, že v lomu pokoří
tmu a hlubokou vodu.
Pak tu byla speciální sekce: freediverský oddíl ve složení Michal, Honza a Martinka. Tihle blázni se potápějí na jeden nádech, takže do hlubin padali s ladností mořských panen a panáků. Jenže v pěti metrech je čekal kulturní šok. Místo bájné Atlantidy tam totiž pravidelně potkávali naši „zkušenou mořskou pannu“ Janču.
Janča se po chvilkovém, hrdinském výsadku ve
12 metrech (kde usoudila, že tma je sice pěkná věc, ale nic se nemá přehánět)
takticky usídlila právě v pěti metrech. Zde se plácala s takovým šarmem, že
kolem ní Michal, Honza a Martinka museli kličkovat jako slalomáři. Janča tam
měla plnou kontrolu nad místní populací raků, kterým dělala osobní check-in a
check-out, zatímco kolem ní bezhlučně proplouvali freediveři s vytřeštěnýma
očima. Kája jako učitel sice vyvinul pedagogické úsilí hodné Komenského, ale
Janča si zkrátka z pěti metrů udělala svůj osobní obývák.
Aby té námahy nebylo moc, nastoupila Pavlínka – šéfka logistiky a vrchní záchranářka lidských životů. Pavlínka měla na starosti to nejdůležitější: pitný režim. Dohlížela na to, aby nikdo netrpěl dehydratací (samozřejmě čistě z medicínských důvodů), a u toho zásobovala okolí historkami ze svých cest a dovolených. Její vyprávění bylo tak barvité, že člověk chvílemi nevěděl, jestli sedí u lomu v Čechách, nebo zrovna stopuje gondolu v Itálii.
Odpoledne převzala otěže Majda a Júlinka no, zkrátka to rozjela. Soutěže byly tak ostré, že i bójky na hladině měly existenční krizi. O vítězství se bojovalo s nasazením hodným olympijských her, přičemž dívčí část výpravy předvedla takový výkon, že by si zasloužila vlastní televizní sérii. Detaily zanecháme dívkám – hlavně proto, aby jim zůstalo právo veta a klid v rodině.
Když se zatmělo, začala ta nejdůležitější disciplína:
grilování. Andrejčin chléb se stal okamžitě památkou UNESCO (kdo neochutnal,
neví, co je měkké blaho) a naložené
delikatesy od Pepíka fungovaly spolehlivě jako zbraň hromadného ničení chuti k
jídlu.
Jedinou černou kaňkou na celém víkendu byla Jituš. Ta se prý musela věnovat „pracovnímu nasazení“. Dobrá zpráva je, že teď už bude na důchodu, takže se začne nudit. Tímto jí oficiálně oznamujeme, že příští rok ji u sedánků čeká funkce hlavní bavičky a vrchní ochutnávačky Andrejčina chleba. Účast je povinná, omluvenky od lékaře se nepřijímají!
Kdo nezažil Leštinku, neví, co je život.
Takže příští rok znovu, ve stejném složení a možná i větším složeni a s ještě
větším hladem!
Leštinka zase jednou nezklamala. Jiný scénář, stejná diagnoza: totální blázinec, skvělí lidi a zážitky, ze kterých se žije až do dalšího ponoru! autorka JančaKonča
.jpeg)
.jpeg)
.jpeg)